12 - kapitola devátá - Popel popelu...
Jsem na pokraji svých sil. Kůň je naštěstí již tak vysílen, že břemeno téměř bezvládně se klimbající na svém hřbetě nese dál. Les mlčí, takže bezprostřední nebezpečí mi odnikud nehrozí. To je dobře. Nebyla bych schopna se v tomto stavu bránit. Lomcuje mnou horečka, v paži mi škube rozlézajícím se zánětem. Div, že se stále držím alespoň zbytkově při smyslech.
Od opuštění vypálené osady uplynulo několik až příliš dlouhých dní v samotě. Strávených zaraženým mlčením a snahout neusnout z jednoho prostého důvodu – strachu, že bych se už nemusela nutně probudit.
Konečně se mi mezi stromy odhalí palisáda jako ubohé opevnění říčního přístavu kdesi na severu Hvozdu, útočiště rebelů proti diktátorem vedenému Království.
„Jsem tu,“ špitnu nevěřícně po dnech ticha. Zatím živá. Na druhou stranu to může být skutečně jen vysněná představa a halucinace způsobená mým aktuálním stavem.
Ale ne…ty hlasy – ty nemohou být smyšlené.
„Podívej! Už se vrací!“ zaslechnu hrubý křik se severským přízvukem.
Zamženým pohledem se snažím najít mezi několika lidmi kolem brány mluvčího, když se mi před očima zatmí docela…
Silné jisté paže mě stáhnou ze sedla, ovšem nikoliv k zemi, ale na jiného koně.
„Ty jedeš se mnou!“ prohlásí jejich vlastník nesmlouvavě, křikne na své dva skrývající se pomocníky a vyrazí cvalem zpět k cestě, po které jsem právě přijela.
Z podrostu mu odpoví zavytí, z města vzteklé výkřiky severských námořníků, ale to je mi všechno v podstatě už jedno, protože bezvědomí začíná být mnohem lákavější, než kdy dřív.
Les vzrušením zaševelí v šeru podvečera, když jezdec ještě pár minut pohání zvíře dál od městečka, než mu zmizí definitivně z dohledu. Seveřané jsou možná nesmiřitelní, ale pěšky se za koněm sotva poženou. Minimálně, dokud mají zboží uskladněné v ne tak docela přátelském prostředí vsi.
Odbočil mezi stromy a zastavil opodál na malém paloučku, aby si ženu v náruči lépe prohlédl.
„Je dost pohublá. Cítím z ní horkost a krev. Zánět,“ zavrčí jeho čtyřnohá Strážkyně – Sarah Blakeová. Poslední dobou se zdálo, že se vlkovi začíná podobat více, nežli kdy člověku.
Podle neurvale zašité trhliny v plášti našel ránu v rameni okamžitě. Na čele mu vyrazila krůpěj potu, když se mu podařilo sundat špinavý obvaz ze zmokvané zanícené rány.
„Sáro?“ obrátil se s úzkostí na jednu z vlčic. Ta se nervózně se zakňučením otočila za svým ocasem.
Pohlédl na ležící ženu a cítil narůstající bezmoc a paniku. Jestli něco hned neudělá, zemře. Ovšem když to zkusí naslepo, může jí jen přitížit. Sářiny znalosti přírodní medicíny na tohle stěží stačily. Sice toho tu roste spousta, ale co s tím? V zimě?
„Rybář“ s povzdychem rozhodně kývl. Věděl jedno. Udělá cokoliv, aby přežila. I když to znamená vydat se elfům, kterým se tolik snaží vyhnout. Je po všem.
Darion vycítil napětí mezi stromy zračící něčí přítomnost. Pohyboval se pod listím Hvozdu tak dlouho a často, že přestože neměl ani kapku elfí krve v těle, nikdo mu nemusel vysvětlovat, že se něco děje.
Zastavil splaveného koně a nevšímal si nespokojených tváří doprovázejících Seveřanů. Dokázal jim číst myšlenky – jeho často nezáviděníhodná schopnost. Ty kapitánovy se vyjadřovaly samy za sebe – dopravit zboží a najít jejich dřívější průvodkyni. Ostatně by touto dobou měla být již ve městě ve společnosti svého záhadného známého.
Darion si tím v tuto chvíli nebyl stoprocentně jist.
Cítil cosi divného, ale v mysli si nebyl schopen utvořit nic směrodatného. Když se toto stalo naposledy…
„Počkejte tu! Jsme už blízko, ale sami nikam nejezděte, nebo vám stromy zahradí cestu a nechají vás zabloudit,“ zahrozil svým klientům varovně. Věděl, že ač by přísahali, že se ničeho nebojí, jsou dostatečně pověrčiví na to, aby poslechli. Přestože si vymýšlel. V lese samotném osobně nikdy neviděl nic, co by jej utvrdilo v tom, že je sám o sobě až tak nebezpečný.
Až dosud… Kůň po chvíli prodírání se podrostem radostně zafrkal a sám ještě trochu zrychlil.
Odvětilo mu tlumené zaržání jen kousek před nimi, kam Darion četl v lesní půdě v posledním světle zřetelné čerstvé stopy kopyt. Tam je také našel.
Dvě vlčice ležely zkormouceně u dvou postav. Znal je oba dva, přesto jej pohled na elfa, držícího v zářivých rukou bezvládnou ženu, jejíž vlastní tlumené světlo rychle zhasínalo, překvapil natolik, že ztuhl dočista jako zvíře pod ním zasažen tou scénou.
Vlci, muž i celé okolí bylo cítit hlubokým žalem. Stromy se hýbaly! Skláněly své koruny tak, aby na dva poutníky dopadly i ty poslední zbytky světla zimního dne.
Už dorazilo i několik desítek zvědavých zvířat přitahovaných smutným výjevem.
Stopař si to náhle uvědomil. Les volá! Volá po komkoliv, kdo ji bude schopen uzdravit. Proto jsou tu. A elfům nebude trvat dlouho, než je vystopují.
„Počkejte!“ přistihl sám sebe, jak zavolal.
Elf, vyrušený z dosavadní činnosti, překvapeně vzhlédl na příchozího. Tok poselství se tak přerušil. Lesní zvěř se rychle probudila z tranzu a zmizela v houštinách. Dva vlci však zůstali. A netvářili se dvakrát přátelsky.
„Zase ty! Co tu chceš?!“ osopí se na Dariona elf. Opatrně složil bezvládnou postavu na měkkou lesní půdu a postavil se mezi ni a stopaře s paží výhrůžně na jílci meče.
Působil hrozivě. Stopař se přistihl, že k němu cítí nenadálý respekt, přestože on sám byl postavou o něco rozložitější. Elf vypadal jako přízrak – nadlidský a neuvěřitelný. Znal jemu podobné celý život, ovšem v tomto muži bylo něco víc, něco zvláštního, co jej nutilo s ním jednat nadále opatrně.
„Jen jsem zaslechl z křovin koně, nic víc,“ lhal. „Trochu se vyznám v léčitelství. Možná mohu pomoci.“
David s jednou z vlčic si vyměnili nedůvěřivé pohledy, ale nakonec přikývl a nechal sesednuvšího Dariona se přiblížit.
Ten se v šeru sklonil nad zraněním. Se starostlivým výrazem se ohlédl po ostřížím zrakem jej sledujícímu elfovi. „V mých starých věcech byla malá lahvička. Máte ji ještě?“
Elf pokývl. Sice se neodvažoval do bylin a lahvičky strkat nos a raději ani nehádal, co jsou zač, časem však, říkal si, se mohou hodit.
Stopař rychle odměřil vzdálenost ke svému nedávno kradenému koni a vracel se s balíčky. Nato z nových brašen vytáhl ruličku obvazů a z pochvy od pasu nůž, který vydezinfikoval pálenkou z jednoho ze svých měchů u sedla. Vzduchem se rozlinul silný pach.
„Jestli to dokáže, nesmí se přepínat. Ošetřím ji, jak nejlépe to půjde, a ukážu vám cestu o opuštěnému srubu nedaleko. Dřevař, kterému patřil, zemřel před pár měsíci.“
Než David stačil zareagovat, starý známý zařízl nůž Sam hluboko do masa jen kousíček od zranění, až vytryskla krev. Novou ranku napěchoval jakýmisi lístky a zatímco dále krvácela, odškrabával páchnoucí povlak z rány po kousnutí. Pracoval překvapivě rychle, přesto jej zastihlo tlumené volání.
Starostlivě se otočil a odpověděl na ně. Činnost přerušil sotva na chviličku. „Seveřané…Neumí čekat,“ odfrkl si.
Vyčištěnou a omytou ránu ještě propláchl kořalkou, nacpal listím a zalil jasně modrou hustou tekutinou z lahvičky.
„Co to vlastně má být?“ zajímal se elf podezíravě. Nelíbilo se mu, jak si muž pod jeho dohledem počíná. Vždyť ji bodl! A ještě méně fakt, že oproti tomu, jaký by měl mít o Sam strach, protože je na prahu smrti, se začínal on sám výrazně uklidňovat. Něco uvnitř jej samotného si bylo jisté, že právě to listí a ta modrá břečka jsou dobrý počin.
Darion pozvedl lahvičku. „Tohle? To tajemství já neznám. Vím jen, co mi řekl dobrý přítel, než byl zabit, když mi to dával. Nazýval to „Krev lesa“ a tvrdil, že dokud člověk dýchá, ještě není pozdě to použít. Dostal tu věc od svého otce. Odkud je ale původně, to netuším.“
David se zamračil. Krev lesa… Jako by to měl na jazyku. Nemohl však dosáhnout tak daleko do své mysli, aby to rozklíčoval. Přesto, nyní již byl zcela klidný. Odložil paži z jílce meče a sklonil se k Sam také.
Mezitím příchozí dokončoval převaz. „Nevím, jestli jí to pomůže, ale to listí samo o sobě by mělo snížit horečku a odstranit infekci. Pokud už nepřekročila hranici.“
O které hranici mluví, bylo zcela jasné. „Rybář“ mlčel a přikývl na rychlý popis cesty, než se muž s nimi rozloučil a zamířil na vypůjčeném koni z kupecké karavany zpět k cestě do přístavu.
„Sarah?“ obrátil se elf ke zvířatům. Vlčicím nemusel nic víc vysvětlovat. Byl čas prozkoumat a zajistit bezpečnou cestu a ulovit něco k večeři.
Davida obklopovala tma, když vyrazil, ženu v náruči a otěže koně omotané kolem jedné z dlaní, stejně dobře jako za dne podrostem, napojil se na pěšinu přesně podle popisu a jal se hledat malé stavení, samotu o jedné světničce a přístavku, který zjevně sloužil dříve jako stodola a stání pro dobytek, kde „zaparkoval“ právě koně u hromádky sena.
Rychle odnesl ženu dovnitř a rozdělal oheň. Ochladilo se velmi citelně. Mráz venku vládl i uvnitř, dokud jej plameny nezahnaly. Připravil lůžko a uložil ji, až si byl jist, že bude v teple, než se vrátil odstrojit konečně chudáka koně.
Sarah se Siskou se vrátily z noční toulky s neopatrným zajícem, kterého vlčí žena připravovala k jídlu.
„Ta modrá věc. Vrtá ti to hlavou pořád, že?“ neodpustila si po dlouhých minutách ticha, přerušovaných jen praskáním dřeva v peci a spokojeným trávením kořisti.
Přikývl. „Je to divné. Vzpomínám si na věci, které se mi nemohly stát. Jako bych se měnil v někoho jiného. Jako by mě tahle zem měnila v někoho, kdo jí lépe rozumí. Dává to smysl?“ svěřil se se svými obavami Sáře.
Strážkyně se ušklíbla. „A to se ptáš vegetariána, co začal lovit a jíst maso a žít ve vlčím kožichu?! To je přeci už dávno jasné. Začínáme být tím, kým být máme, nic víc. Tobě to přijde zvláštní nejspíš proto, že se nejvíc bráníš!“ obvinila jej. „Já dobře viděla, jak ses tvářil na toho vampíra, kdykoliv jí byl nablízku. I ty výhrůžky k tomu dávno zatoulanému elfovi na Trhu, jakmile na ni jen sklouzl očima. A cítím to, co si myslíš, že stále skrýváš. Tvoji lidé nikdy nepřipustí, aby ti byla nablízku taková kříženka, i když má svůj původ u dvora vlčího krále. Odtrhnou vás od sebe, a pokud to nebude stačit, udělají ze stínové lovkyně svoji vlastní kořist,“ varovala jej Sarah.
„Dost už!“ přerušil její litanii muž a k neuvěření rychle vstal od ležící postavy. Vlčice se neovládla a o krok ustoupila před jeho zlobou. „To nikdy nedovolím, Strážče! Já jsem skutečný král! Král elfů a pán této země. A nikdo v ní na ni nevztáhne ruku, i kdybych jí měl určit tisíc stráží!“
Sarah si pohrdlivě odrkla a než ji zarazil, odešla ven. Raději se vyspí v přístavku zahřívána svým kožichem, než v domě jeho hněvem.
Dlouho vztekle zíral do plamenů, vědom si faktu, že má vlk pravdu. Doufal, že když odejde jinou cestou… Věděl, že Daniel Meriot je čestný chlap, který na ni dohlédne. Ovšem kde tomu je teď vůbec konec? A Sam tu leží div ne mrtvá.
Ať byl kdekoliv, cítil se stejně mizerně. Prchal před povinnostmi, které mu však připomínalo každé stéblo trávy. Jak dlouho tak ještě vydrží žít? Jako ryba na suchu? Odpovědí mu bylo: Tak dlouho, dokud s ním bude ona. Nesmí ji znovu ztratit.
Skoro se jim vydal a byl by to udělal, kdyby jí to mohlo zachránit život. Vydal by se i Stínu bez zaváhání. Odmítal vstupovat do vysoké politiky Království. Nemohl ji do toho zatáhnout. A nemohl se jí ani úplně vzdát.
Zatracené myšlenky!
„Měnil bych původ s posledním žebrákem Králoství, vědět to,“ zahučel k ohni.
Vnímám ta slova jako průvodce do světa živých. Vnímám, a dokážu si je přebrat dostatečně k odpovědi i přes boles a cukání v paži, přes horečku halící mi místnost do nejasných obrysů a kalící smysly, přes sucho v ústech: „Myslím, že žádný žebrák by si s tebou místo vyměnit nechtěl. Nikdo by nedokázal vzdorovat Observatoři i Stínu.“
Zjišťuji, že se začínám cítit mizerně, ale alespoň nějak. Úlevu nemusím předstírat. Jsem živá! Není to můj konec, ještě ne! Tělem se mi pomalu rozlévá teplo, zdravé a nenucené, které mne ubezpečuje, že můj stav se ještě zlepší.
„Není to už potřetí, co jsi mi zachránil život?“ zamžourám na muže s pokusem o úsměv.
Ten se usadí ke mně a kontroluje mi teplotu se starostlivým výrazem kvočny starající se o kuře. Kdyby to šlo, zasmála bych se.
„Měli jsme štěstí, nic víc. Jeden známý z Observatoře si nás našel dříve, než elfové. Seveřané by se o tebe postarali lépe než já, ale nevěděl jsem… Nemohl jsem déle zůstat v přístavu. Začínali mě podezírat, že jsem zabiják Stína,“ zkouší vysvětlit.
Pobírám to o něco pomaleji, načež přikývnu. „Tentokrát…bylo to jiné. Zdály se mi sny. O Trhu a upírech. Snažili se ze mě urvat každý kus masa jako hladová zvířata,“ oproti mé snaze se mi zlomí hlas. Rychle zavírám oči, abych ovládla alespoň deroucí se slzy.
Když je otevírám znovu, muž hledí mlčky zamyšlen zpět do plamenů.
„Tu ránu má na svědomí on, je to tak?“ zajímá se s podezřením. Nemusel mi objasňovat, o kom je vlastně řeč.
Obracím hlavu na stranu a zhluboka se nadechnu, abych mu to celé vyprávěla. „Nejdřív jsem nic netušila. Až pak, když jsem chtěla otřít tu krev z čepele. On ožil - a přišel si pro mě,“ otřásnu se zimomřivě.
Vycítí nevyřčenou otázku. Dotaz, na který mi jen málokdo dokáže odpovědět s jistotou. Ovšem jednoho z dotyčných mám přímo před sebou. K mé úlevě zavrtí hlavou. „Jsi naživu. A uzdravíš se. Kdo ví? Možná získáš pár nových schopností! Ale nic víc, slibuji,“ usměje se a zažene tak moje obavy natolik, že se opět rozhodnu hledat náruč spánku.
Sledoval její tvář a čekal, dokud si nebyl jist, že spí skutečně tvrdě. Hned poté vyšel z domku vyhledat vlčici.
Odmítal do toho Sam zatahovat. Vytrpěla si už dost. Ale jak znal vampíra, dokud je schopen se hýbat, ať už v jakékoliv podobě, nebude se držet tak daleko, jak by bylo zdrávo. Nehodlal mu dopřát prostor k tomu, aby si ženu časem zavolal přes noční můry, které jí sám vnukne. Věděl dost na to, aby si byl této možnosti vědom, a odmítal riskovat, že tato schopnost zůstala při starém.
„Sáro!“ zavolal tlumeně u přístavku. Podle pohybu našel Sisku i Strážkyni rychle.
Vysvětlil jim, oč tu běží.
Sarah Blakeová viděla odhodlaný výraz v elfově tváři. Ani se tak nepokoušela rozmluvit mu jeho pokus o zabití snad nejnebezpečnějšího predátora světa. Nemělo to valného smyslu. A Stínová lovkyně si nezaslouží skončit jako upírův otrok. Přikývla a nechala si vyložit plán.
Vampír ve své nové podobě bedlivě sledoval domek v malé dolině v lese. Dlouho se nic moc nedělo, než vlčí lykantrop vyvedl ze stání koně. Že by jel pro nějaké léky do osady? Zdálo se to pravděpodobné.
Než je ten podivín sežene, má on sám šanci. Vlčice zůstaly hlídat samotné a on je větší, několikanásobně starší a zkušenější. Zvládne dva malé vlky mrknutím oka. Litoval jen toho, že se tomuto zdržení nemohl úplně vyhnout. Nedostal se Sam za paty dřív, než zaslechl to podivné vábení stromů…
Přestože elf zmizel mezi kmeny, čekal ještě několik desítek minut, než si byl jeho odchodem zcela jist. Věděl, že pokud ji vezme hned, bude riskovat její život, ale nemohl si pomoci. Musí ji mít jen pro sebe!
Vyplížil se z úkrytu a přibližoval k domku připraven vrhnout se hned na cokoliv, co by se mu stavělo hloupě do cesty. Tak se také téměř stalo, jakmile se z obou stran starého srubu přiblížili obezřetní čtyřnozí strážci.
Výhrůžně zavrčel.
Mohl cítit skoro na vlastní tvrdou kůži, jaký je jejich údiv nad jeho vzezřením. Mají z něj strach, obávají se jej. Okamžik si myslel, že ani nezasáhnou, když se pokusí vyrazit dveře srubu a odvléci ženu uvnitř pryč.
Svoji vlastní neopatrnost si uvědomil, až když bylo pozdě. Za jeho zády se ozvalo nesmiřitelným hlasem něco sice ne staršího, ale dozajista ještě mnohem děsivějšího, než byl v současnosti on sám.
Na okamžik překvapeně strnul. Ten moment stačil pozměněnému elfovi, aby se na něj ve své mýtické vlkodlačí podobě vrhl.
Byl pohublý a slabší, ale mnohem mrštnější než hamatný netvor. A nebyl na rozdíl od vampíra zraněn. Trhal mu bez milosti maso z těla, až řičel bolestí. Přesouval se tak rychle, že bylo téměř nemožné to sledovat, natož jej chytit a rovněž poranit.
Vlčice jako královny situace přihlížely souboji na život na smrt, připraveny kdykoliv zasáhnout, ovšem nebylo toho zapotřebí, přestože okamžik, kdy se upíří monstrum zakouslo vlkodlakovi do boku, vyhlížel neradostně.
Oba tvorové se odmrštili od sebe.
„Vezmu si, co mi patří!“ zavrčel netvor přivyklejší tmě. „Jsem naživu a označil jsem ji. Moje znamení v ní zůstane! Patří ke mně!“ ohrnul pysky a odhalil krví zbarvené zuby v potřísněné tváři.
Druhý tvor se štěkavě zasmál. „To není pravda od chvíle, kdy se z tebe stala nezvladatelná čtyřnohá bestie – to přinejmenším. Do domu se nedostaneš nikdy živý! Na to dohlédnu sám!“ vybafl lykantrop a s potěšením sledoval, jak se jeho protivním přestává ovládat.
Stál mu v cestě ke dveřím, to místo si vydobyl doteď. To znamená jediné. Výhodu. On nemusí vůbec nic, protože vampír jej napadne zcela určitě. Byl připraven na ten okamžik, a nemusel dlouho čekat, o což usiloval, protože rychle ztrácel na razanci s krví vytékající mu vytrvale z těla.
Ozvalo se vzteklé zavrčení, dopad po mohutném skoku, zapraskání kostí lámaných na kusy a překvapené zachrčení.
Hruď vampíra se zvedala jen takový okamžik, aby si uvědomil svoji prohru, než mu krev v plicích znemožnila dýchat.
Lesem prolétlo potěšené zašumění. Nahý elf s kůží světélkující nerozpoznatelnými ornamenty v noční tmě si ulehčeně vydechl. Nehodlal v tom čtyřnohém těle strávit ani okamžik navíc. Sžíraly jej obavy, že by mohl dopadnout více jako vlk – jako Sarah, nebo se stát definitivně zrůdou po vzoru upíra.
Věnoval soupeři utopenému v krvi téměř lítostivý pohled, než se obrátil k vlkům. „Odtáhneme jej pryč odsud. Nechci, aby tohle viděla,“ poznamenal zraněný muž a dal se do práce dříve, než mu síly vypoví. Žádná z jeho společnic se mu neopovažovala bránit. Právě zabil soupeře stokrát nebezpečnějšího, než by kterákoliv z nich vědomě napadla.
Po dokončení práce si elf sedl na hrazení ve stodole a konečně si nechal ošetřit zranění, než se vrátil do domu a vlky poslal pro vyděšeného koně uvázaného v lese u stromu.
Polknu a ulehčeně vydechnu, když vrazí místo očekávaného lotra do dveří jen David. „Slyšela jsem zvenčí nějaký rachot, ale nemůžu se ani hnout,“ vysvětlím obnaženou čepel pod pokrývkou.
Věnuje mi unavený úsměv. „Jen medvěd. Nejspíš zabloudil z hor. Trochu mě škrábnul, než jsem mu vysvětlil, že tudy cesta nevede,“ zavtipkoval.
Přikývnu a nechám jej lehnout si vedle a odpočívat, aniž bych mu řekla, že vím o jeho milosrdné lži. Usínám až mnohem později, když sama sebe konečně přesvědčím, že je to tak lepší.
Nadránem se ozvalo hlasité dunění a náraz, který otřásl celým stavením. David se rychle ohlédl po ženě. Ulevilo se mu, když zjistil, že stále tvrdě spí. To znamená, že noční můry jsou definitivně pryč. Alespoň ty nebezpečné. Rezignovaně vstal a vyšel z domu, aby zahlédl něco, co jeho očím doposud zůstávalo skryto.
Meriot neovládl smích, když spatřil jeho údiv.
Drak se k elfovi důvěřivě naklonil. Rybářův pud sebezáchovy jej nutil uskočit a alespoň se pokusit o vlastní záchranu, přiměl však vlastní tělo neposlechnout.
„Tak ty jsi tedy Ten Král? Pán všeho a všech ze staré dobré země. A tyhle dvě – jak předpokládám, jsou vlčí Strážce a jeho Průvodce,“ promluvil.
David nepřemýšlel, jak je možné, že jeho odlišné řeči rozumí. Jednoduše přikývl, protože měl aktuálně v hlavě něco jiného, než obrovského okřídlence, od kterého, zdá se, mu nic nehrozí. „S tvým dovolením,“ zahučel přes rameno k jeho nataženému krku na cestě ke hřbetu, z něhož sklouzl čaroděj. Rychleji, než by se kdo z těch dvou nadál, mu bez dalších okolků uštědřil ránu pěstí. Meriot to nečekal ani v nejmenším, takže se nepřipraven skácel k zemi. Z rozbitého nosu se mu vyvalila krev.
„Ale! Kdo by řekl, že věhlasný říšský čaroděj krvácí stejně červeně jako půlelf?! Měl jsi na ni dohlédnout, nic víc! A ani to jsi nedokázal, kouzla nekouzla!“ rozkročil se nad ním.
Daniel si pokusem setřít si z tváře rudou tekutinu celý obličej jen zamazal ještě víc. Drak se jej nezastal, jen pobaveně přihlížel souboji těch dvou pohledů, než mu přišlo zábavy tak akorát: „Takže půlelfka žije, tak? Viděl jsem ji naposledy ze vzduchu. Ve sloji je bez ní zarážející ticho,“ postěžoval si sebelítostně drak.
Ani jeden z mužů si jej nevšímal.
„Stopovali jsme tu „věc“ dlouho. Vycítila to už dávno, takže se vypařila. Nějakou dobu po útoku jsem byl přesvědčený, že ji Sam přeci jen zabila. Nestalo se tak, bohužel. Poskytl jsem tomu upírovi čas, který potřeboval,“ snažil se obhajovat a omluvit v jednom Daniel Meriot a vstal ze země.
„Jak je na tom?“ nedal se odradit od rozhovoru ani drak.
Elf si povzdychl. „Nic moc. Jeden místní stopař z Observatoře ji ošetřil Tajemstvím. Raději se nebudu zajímat o to, jak je možné, že obyčejný člověk u sebe vozí jen tak mízu stromu ze Srdce Hvozdu, kterou nevyváží zlatem ani všechny klany trpaslíků. V každém případě jí tak zachránil život. Zlepší se, protože kde jste neuspěli vy, já jsem měl víc štěstí,“ odsekne.
Drak pootočí hlavu zvědavě mírně na stranu. Davida v tu chvíli napadá, že není asi nejlepší nápad jej urážet, ale konec konců se nezdá být dotčen.
„Pokud si už vzpomínáš na věci z minulosti svých předků, brzy nastane čas nastoupit na lesní trůn a chopit se vlády nad zemí. Rada byla u moci příliš dlouho,“ poznamenal okřídlenec.
Elfovi se drakova slova ani trochu nezamlouvala. Copak mu čaroděj neřekl, jak to je?
„Rada může klidně spravovat zemi dál. Nehodlám se stavět do čela ničeho, natož Království,“ odvětil nakonec a snažil se o mírný tón.
Drak na něj dlouho upřeně mlčky hleděl, než konverzaci uzavřel: „K tomu tě samozřejmě Já nutit nebudu, chlapče. Ale pokud bude moc rozdrobená tak jako doteď, časem padneme. Stín si je dobře vědom naší přítomnosti. A neignoruje ji. Podniká malé průzkumné výpady a útočí různými směry. Na některé silou, na jiné skrz city. Zatím moc nehledal způsob, jak nás rozdrtit jednou pro vždy, ale nyní je to jinak. A já nepochybuji o tom, že na něco přijde.“
Kývl k Meriotovi a nechal jej vydrápat se mu zpět na hřbet.
„Jen si pamatuj. Elfové – alespoň někteří z nich – tě poznají. Je lepší dát se poznat sám, než být lapen jako zvíře v kleci.“
Rozmáchl se křídly a za okamžik i s mágem zmizel směrem k severu.
Vlčice věnovala elfovi velmi obdobný pohled, kterým jej upozorňovala, že tohle celé je vážně jedna velká hloupost. Ignoroval ji a vrátil se zachmuřeně do domu.
Je zarážející, jak rychle se jí vrací síla, napadle elfa sraženého opět k zemi před srubem. Dnes už potřetí. Je to přitom pouhý týden od doby, kdy se Sam probudila z upířího snu.
„To děláš vážně schválně! Jsem ještě slabá a pomalá, necháváš mě vyhrát!“ nařknu jej. Škoda, že nevidím do jeho hlavy. Výměna názorů na toto téma končí mnohem později.
Nasněží dobré dvě stopy čerstvé sněhové pokrývky během jediné krušné noci. Ve dne sníh neroztaje. Dobrý čas na rozhovor, kolem kterého kroužíme jako ustrašené vrány.
„Pojedu do Observatoře,“ prohlásím u skromné večeře.
Muž po mě vrhá ustaraný pohled.
„Šetři slova jako poslední dny, Davide. Dokud nesedíš v křesle s korunou na hlavě, nemusím tě poslouchat o nic víc než dřív. Potřebuji mluvit s Kerou. Zjistit, co se kolem nás děje. Ona bude vědět spoustu věcí, které nám nikdo jiný neprozradí,“ argumentuji. „A ty tam jet nemůžeš, protože by tě poznali. Králoství samo by to elfům prozradilo, i kdyby byli sami slepí. Tvoje zranění z pranice s medvědem se hojí stejně mizerně, jako moje paže. V převleku za chlapce, pasem stopaře a fakty, která znám, budu nenápadná.“
Triumfálně se usměji, ale muž se mračí. „To, co mi tady tvrdíš, nic nemění na faktu, že kdokoliv může zjistit falešnou propustku. Nejen u brány, když už si myslíš, že přes tu se dostaneš. A těžko nějakého žebráka jen tak pustí k Radní.“
Bohužel pro mě musím uznat, že v tomto se rovněž nemýlí. Ale to nemůžu přiznat. Ne teď, když je toho potřeba tolik udělat. Nemůžu se schovávat jen tak v lese a doufat, že to přejde. To my jsme ti, kvůli kterým se tohle vůbec děje!
„Chceš mě tu snad držet násilím?!“ pustím se zrovna do útoku.
Elf se ležérně zhoupne na židli. „Když budu muset. Ty jsi to řekla. Nechávám tě vyhrávat.“
Jenomže nic netuší o mém posledním ese v rukávu. Bláznivé ženské mají šílené plány. A já nejsem výjimkou. Po chvíli vyčkávavého mlčení se pokusí vstát ze židle, ale zapotácí se.
Tlakem jej usadím zpět. „Neměl jsi pít tu vodu, Davide. Není to originální a nejsem na to hrdá, ale na muže to platí po tisíciletí,“ povzdychnu si.
„Jak…ty…“ prozře elf jen okamžik předtím, než se skácí ze židle bezvládně na zem. S obavami kontroluji, jestli se mu něco při pádu nestalo, přiložím a dám mu pod hlavu polštář a na tělo teplou přikrývku, než vytáhnu z truhlice připravené vaky.
Přestrojení za kluka leccos ulehčí, ale kdyby mě hnali, budu potřebovat i ty otrhané ženské šaty, které se ve srubu daly najít.
Raději spěchám. Byliny z Darionovy brašny nemusí působit podle očekávání. Bude lepší, když budu od elfa i Sarah, až se on probudí, co nejdál. Neočekávám, že konec světa by stačil.
Nasedlám chudáka již jednou kradeného koně a jakožto chlapec mizím ze známé scény. V převleku mě nepozná nikdo, kdo by mne dostatečně neznal za normálních okolností.
Jen místy vyvěrající obrazce jako pozůstatky mého smíšeného původu mi činí starosti.
Sarah Blakeové klidně se procházející noční tmou, že z jejího vlčího těla vystupují jen ledové zvířecí oči, pouze kývnu na pozdrav.
Oproti očekávání se mě nesnaží zastavit ani varovat, přestože jí musí být jasné, co se děje. Změnila se. Její povinností je chránit Davida, ne mne. Popoženu zvíře sněhem do hloubi lesa.