14 - kapitola jedenáctá: "Drobné neshody"
26. 9. 2013
Ráno je jako vymalované. Moje určená osobní stráž nezúčastněně pozoruje, jak vyhlížím z okna v Keřině kanceláři do malé pěstěné zahrady.
"Já myslel, že je dost brzo na kytky," přiznám svoje náhlé zaražení vojákovi. Ten pokrčí rameny s jediným slovem: "Kouzla."
Opáčím stejně, převezmu od něj svoji fungl novou propustku a vydávám se na malou obchůzku po budově zakončenou v menší ze dvou knihoven. Dozvídám se od jakéhosi studentíka, že do velké knihovny mají přístup jen Radní a pár vyvolených - jsou tam cenné svazky z období Království a nikdo neriskuje, že by mohly být znovu ztraceny.
Rezignovaně si tedy vybírám z pro mnohé tuctových knížeček:
Nebezpeční tvorové a jak se jim vyhnout
Příručka přežitím v divočině
Teorie základů šermu
Drakologie a dračí mluva
Výchova válečného koně
Kromě mne je přítomno jen pár chlapců a dívek a zejména vše bedlivým zrakem přehlížející knihovník.
Ten se po chvíli výhružného rozhlížení ujme své práce a posuvného žebříku, a zakládá zpět do přeplněných regálů ohmatané svazky.
Spisky mi připomínají spíše pohádky pro děti. Plné rad někoho, kdo Hvozd sám o sobě nikdy nenavštívil. Znechuceně je odložím a procházím dál regály, dokud nedojdu ke koutu plnému pavouků a prachu. Tyto police zjevně nikdo nepovažuje ani za nutné vyčistit. Ohlédnu se na knihovníka. Ten mi v odpověď mávne rukou: "Ztráta času, kluku. Pohádky a říkanky už dneska nikdo nečte."
Pomyslím si, že to, co jsem četla do této chvíle, mi nepřipadalo jinak. Možná tedy budou staré říkanky zajímavější.
Hřbety knih svědčí o tom, že v minulosti byly navštíveny různou havětí. Prohlížím si jich několik, ale moje ruce nakonec zašátrají po černé obálce. Barva již vybledla, listy zežloutly a rohy byly okousané od myší, ale přijde mi podivné psát knihu pro malé děti do černých desek. Vypadá tak stará… synonymum ke slovu lákavá pro někoho, jako jsem já.
Chytím ji opatrně přes cíp svého pláště a sfouknu vrstvu prachu, abych si mezi chybějícími písmenky domyslela název:
Lidová říkadla z hlubin Království
Nic jiného. Žádný autor ani poznámka o roku vydání či čemkoliv jiném. Kniha nepůsobila důležitým dojmem, ale něco z ní se mě snažilo přesvědčit o opaku. Moje snaha odložit ji vyšla vniveč. Jako by nechtěla z ruky. Kniha s vlastním rozumem, prolétlo mi hlavou.
Pokrčím rameny a zeptám se knihovníka, než ji strčím do kapsy a vyjdu s výpůjčním lístkem na jméno neexistujícího kluka ven na chodbu.
Jedno je jisté. Zjistím, o co tu jde a proč mám z knihy tak divný pocit. A to co nejdříve.
Za tím účelem vyjdu nejprve na nádvoří. Ovšem pozorných očí je zde více než dost, takže se zastavím až v prostoru tolik omílaného kolbiště.
Stadion by byl příliš nadneseným pojmem pro čtveratou dřevěnou ohradu uprostřed měkkého trávníku vyplněnou pískem a dvě řady lavic po jejích stranách.
Diváci si otrhaného kluka ani nevšimli, sledovali totiž aktuálně na můj vkus trochu nudný souboj starších panošů pod dohledem zřejmě instruktora šermu.
Usadím se na odlehlý konec jedné z lavic, kde nikdo neokouní, a cípem pláště tak jako prve nyní knihu otevírám. "Tak co mi chceš?" skloním se k ni, ale nic se neděje. Jen obyčejný obrázek, perokresba jakési rádoby vtipné situace.
Vytáhnu paži z pláště a přiblížím prsty ke stránce, abych ji otočila…
"Hej ty! Ano ty, kluku!" ozve se z ohrady potvrzení, že se ke knize v tuto chvíli už nedostanu a konfrontaci s diváky se nevyhnu. Rezignovaně svazek vložím zpátky do kapsy a vytvořím postoj s rukama založenýma na prsou.
"To jako já?!" zahučím směrem k rytíři, který dohlíží na svoje trénující panoše.
Ten se v odpověď ušklíbne: "Písmenka tě v lese neochrání, chlapče. Možná bys mohl ukázat, že nejsi jen hlupák s brkem v prstech a zároveň se naučit něco, co ti může zachránit krk!"
Okamžik mi trvá, než se z toho provokování vzpamatuji. Jen proto rudnu vzteky až za chůze instruktorovým směrem. Změřím si jej pohledem se stejným úšklebkem, který věnoval před okamžikem on mně.
"Člověk by se měl bít zase jen s člověkem, vojáku. Možná nevládnu dobře těžkým mečem, ale není tu v tuto chvíli nikdo, koho mi můžeš postavit," zavrčím opovržlivě.
Muž mi věnuje nevěřícný pohled. "Ještě jsem neslyšel, že by měl nějaký zakrslý půlelf navrch vůči trénovanému rytíři Observatoře," zvolal udiven drzostí toho skrčka.
Já však neskončila. Dojdu až k němu a zapíchnu mu ukazováček do drátěné košile. "Možná nevynikám postavou jako ti tvoji hoši, ale viděl jsem zemřít v boji několik "trénovaných rytířů Observatoře". A nic výjimečného na nich nebylo. Křičeli bolestí stejně, jako každý jiný, když jim Grizmové párali břicha. Tvoje řeči jim ani téhle pevnosti větší čest nepřinesou. A navíc, urazil jsi mne," zavrčím.
Rozepnu opasek s katanou a odložím ji zabalenou do pláště proti zvědavým očím opodál. Křivky mi vzaly nemoc a hlad a neforemné chlapecké hadry, takže nic nenasvědčuje, že nejsem jen přidrzlý chlapec z venkova.
"Nemáš ani zbraň, se kterou se mi chceš postavit?!" žasne muž.
Zavrtím hlavou a přisadím si. "Svoje zbraně si nebudu kazit. Proti hlupákům ve zbroji mi stačí moje hlava a rychlost."
Muž jen něco zabručí o tom, že se nebije s neozbrojenými děcky, následně se jeho pohled vyjasní: "Moji panoši ti mohou s čistým svědomím dát co proto," ukáže na nejmenšího z hochů.
Vyprsknu smíchy, přestože je o půl hlavy vyšší a dvakrát mohutnější než já. "Bojím se, že diváci si náš souboj moc neužijí. Jestli mi chceš ukázat kvalitu svých panošů, postav je proti mně všechny. Nemám zapotřebí se špinit kvůli jednomu nádeníkovi s mečem," nešetřím hocha.
Ten si z mého pošťuchování zjevně nic moc nedělá. Trochu mi připomíná rytíře z Keřiny stráže. Ne tak jeho instruktor.
Tři další chlapci se rozestavěli na pokývnutí svého mistra tak, že jen tři mohu vidět najednou a jednoho vždy v zádech. Směšné. V písku stejně zaslechnu pohyb, když si dám tu práci.
Zaměřím se na jednoho s kopím, tím bych mohla začít. Obrátím se zpět na rytíře. "A mám tvé panoše zabít, nebo postačí, když se mi vzdají?" otážu se docela nevinně.
Za to si vysloužím krajně nevěřícný výraz. "Tohle jsou ostré zbraně, spratku! Sám se snaž přežít své chvástání," hekne bez dechu muž.
Pokrčím rameny a nechám panoše se přiblížit.
Kera se zrovna nacházela ve velké knihovně, když náhodou vyhlédla z okna v patře. Elfí oči věděly, že se nemýlí. Nechala štos vzácných spisů ležet a vyběhla ven přímo před očima rozhořčeného knihovníka.
I bard se procházel nedaleko, když jej přivolal křik v prostoru arény. Nezvykle početné publikum sledovalo souboj v písku a povzbuzovalo své favority skandováním, jaký slýcháváme na fotbale. Čtyři panoši se už nějakou dobu neúspěšně snažili prošpikovat jednoho přidrzlého nuzáka ve svém středu.
Střídali se, kombinovali či útočili najednou ve dvou i třech. Bylo to k ničemu. Jako by mrňavý stopař byl vždycky o malý krůček rychlejší.
Po malém tréninku v uhýbání seberu supějícímu hochovi kopí a podrazím mu s ním nohy. Už má dost, zůstává zbrocen vlastním potem ležet na místě. Chlapíkovi se sekyrou ji vypáčím ze ztuhlých prstů za pomoci násady své nové zbraně a prudkou ranou do břicha mu vyrazím dech. Svalí se na kolena a po další ráně k zemi. Dva zbývají.
Výsměšně se ukloním do prostoru publika a vrhnu stranou před mečem za zády, kterému se vyhnu a z otočky trefím chlapce pěstí do obličeje. Chytne se za zlomený nos. Skokem seberu meč z písku a dám se sama do útoku. Tři, čtyři výpady a špička zbraně skončí na krku odzbrojeného ležícího poraženého.
"Tak co, panoši Observatoře? Vzdáváte se, nebo vás mám nechat vstát a budeme pokračovat?"
Trojhlas mi odvětil, že to stačilo. Poslední chlapec, hledící mi zděšeně do tváře, že se vzdává.
Vezmu mu dýku a vrhnu ji instruktorovi k nohám.
"Můžeš to zkusit sám. Nebo neurážet někoho, o kom vůbec nic nevíš!" zavrčím, seberu svoje věci a podlezu hrazení.
"Jsi blázen!" sykne Kera, když ji moje kroky míjí. Cestu mi však zastoupí ta nejméně očekávaná osoba: "Znám tě jen chvilku, ale opět ukazuješ, že Dračí hory jsou ti nakloněny, příteli," poklepe mi na rameno se širokým úsměvem. Myslí mi však proletí: TY BLÁZNIVÉ TELE! ELFOVÉ BUDOU PŘINEJMENŠÍM MÍRNĚ PODEZÍRAVÍ. MŮŽEŠ JEN DOUFAT, ŽE SE NÁM PODAŘÍ ZMIZET DŘÍV, NEŽ TĚ VYČMUCHAJÍ!
Zašklebím se na Daniela Meriota v dlouhém hávu. Moc mu neseděl, víc mu to slušelo v tunice a s mečem u pasu než v čarodějném hábitu. Přestože zbraň z opasku neodložil.
Odpovím na poznámku o horách: "A všechny hvězdy jakbysmet, co?! Nic proti kopcům a hvězdičkám, ale tím mě nedojmeš, čaroději. Co chceš tentokrát?!" zaútočím a nahraju Meriotovi, aby mě vytáhnul z pozornosti místních.
Letmo mi pokývne do kroku. "Na můj vkus trochu přidrzlý hošíček. Ovšem jak tě vidím, měl bych něco přesně pro tvé nadání ve stopách v lese. Peníze nehrají roli."
Položím zdráhavě hlavu na stranu. "Se vší úctou, když jsi toto říkal minule, chtěl jsi medvědí hlavu. V zimě! A poté, co jsem málem vypustil duši v jejich brlohu v jeskyni, obracel jsi při placení každý pěťák. Takže pokud nepřiplatíš, raději vezmu fušku tadyhle pro Radní. Ta hledá jen pár podivínů a platí pěknej balík i za informace. Výdaje a tak…" zazubím se vypočítavě vědoma si toho, že poblíž nás stojí starý bard a u jednoho ze stromů se krčí jakýsi elf. Mimochodem, ten strom nebude docela normální, protože tam ještě před pár minutami nestál žádný.
Meriot zkoumavě sjede pohledem po Keře. "To, co jsi mi sdělil, pro mne sice není úplná novinka, přesto mne to netěší. Ukazuje se totiž, že události zde mne rády berou obloukem. Ale to není debata na dnešek. Potkal jsem známého z hor, a tak mi i moje studijní spisky prominou, že jej raději pozvu na dobrý oběd a pivo, aby spláchl pot a pachuť písku z úst. Máš tu ještě něco dalšího k řešení?" zajímá se.
Zavrtím hlavou. "Popravdě jsem se chtěl jen vrátit ke čtení, abych dělal i něco jiného, než se pořád rval. Ale pokud k tomu přidáš i nějaký koláč, zvládnu se seštrachat z těch dlouhejch schodů klidně hned."
Meriot obrací oči v sloup, chytí mne za rameno a…
…sedím vyjukaně u stolu v hostinci a majitelka přede mne zrovna skládá pečínku, koláč a pivo. Takhle dopoledne tu skoro nikdo není. Nikdo v tichém doslechu.
"Jak..?" začnu, ale mávne rukou. "Ty si hraješ s panoši na vojáky, já zase cvičím jinak. To, co jsi vyvedla, bylo pořádně hloupé. Přímo před branami města čeká náš společný známý a mě zrovna nenapadá, jak bych mu vysvětlovat, že tě při přátelském souboji propíchli jako sele na rožeň."
Polknu, protože se mi v krku objeví knedlík. "On-on tě poslal?" zakoktám se nejistě.
Meriot zavrtěl zamítavě hlavou, ale neuleví se mi nadlouho. "Nemám pocit, že je v dobrém rozpoložení. Vyslechl jsem, jak vyhrožoval jinému, že jestli tě nepřivede do dvou dnů, vezme Observatoř útokem. Jak směšné! Je nutné jej rychle usměrnit, než se někomu něco stane!" věnoval mi varovný pohled.
Pokrčím rameny. "To je tak trochu v rozporu s tím, co mi říkala Radní. Prý nejsme zatím moc vidět."
Daniel zapřemýšlí, jestli se všichni kolem něj náhodou nezbláznili. Snaží se však volit slova rozumně, když odpovídá: "Já nepochybuji o tom, že si tvoje známá prošla peklem v kobkách Hradu. Možná to v ní ale zanechalo přeci jen špetku šílenství. Rozhodně bych si dvakrát rozmyslel jí bezmezně důvěřovat," vysloví své pochyby.
Nad těmi si pohrdlivě odfrknu. "Mezi Stínovými lovci se nezapomíná, když někoho vytáhneš z bryndy. Ať už si Kera nyní myslí, co chce, nepůjde proti mně. Navíc bydlí tady a ví, jak to tu chodí. Mimochodem, díky," pozvednu džbánek a zhluboka si z něj zavdám, než se zakousnu do výborného masa.
Zatímco se dostatečně neurvale pro svůj vzhled otrhaného šejdíře láduji, do hostince vejde nová skupinka lidí, která mne přistihne už maličko rozvernou.
"A jéje," poznamená Meriot. Ohlédnu se jeho směrem pohledu. "Tvoje chůva právě dorazila," dodá trochu posměvačně.
S přibývajícím časem přibylo i zákazníků, takže aktuálně tu nebylo skoro slyšet vlastního slova. Pouze doteď. Místnost rychle umlkla a všichni zaraženě sledovali Seveřany, kteří očividně mají dost drzosti nejen si sem přijít, ale ještě si objednat pivo.
Zvednu se ze své židle a s úsměvem od ucha k uchu vykročím k nim. V hlavě se mi rozeznívá poplašný zvoneček, což mi připomíná právě lehce nepřátelské okolí výčepu a fakt, že vystupuji jako příslušník opačného pohlaví. Proto zvolím poněkud neformální oslovení: "Nazdar! Neříkejte, že jste dojeli až teď! Přátelé, to vás chtěl nechat Hvozd zase na holičkách?" zasměju se vlastnímu vtipu a mrknu po kapitánovi, který se snaží udržet při pohledu na mne vlastní koutky v klidu. Bjarni chvíli hledí s otevřenými ústy, než se vzpamatuje a polkne.
"Koukám, že pár hostů tu vyhlíží dost nevraživě, ale u našeho stolu se místo pro další tři najde, co Darione?" zaburácím zvesela.
Jenomže to není tak snadné. To bychom se ke stolu museli nějak dostat. A zejména to neproběhne v klidu, neboť přítomní elfové se už zvedají ze svých míst, a několik jiných také.
"Bude vhodné odejít. Pro elfy a Seveřany není v této místnosti dost prostoru," poznamenal jeden z nich směrem k Darionovi.
Bjarni se napjal jako tětiva jeho luku těsně před výstřelem. Ohlédnu se po čaroději, ten se však očividně nehodlá do roztržky míchat. Kapitán místo odpovědi sevře v prstech čerstvě natočený džbánek, rychle jej vyprázdní a poručí si další.
Hostinská slyšitelně zaúpěla.
Bláznovství, postavit se elfům, prolétne mi hlavou, než se vrhnu do právě započaté rvačky tak, že přerazím jednu ze židlí o chlapíka, který se snaží napadnout mladého námořníka zezadu.
Seberu mu meč a obracím se opět k našemu stolu, abych zjistila, že u něj již nikdo nesedí. "Zmetek jeden!" odplivnu si na mágovu adresu a jílcem omráčím jednoho z přítomných elfů. Tohle už není hraní si v písku s dětmi.
Darion složil k zemi podobně jiného, kapitán s Bjarnim se vytrvale brání, zatímco se snažím si davem proklestit jakous takous cestu.
"Zatracení hlupáci! Už zase jste v maléru. Člověk z vás nemůže ani na chvilku spustit oči," zavrčím nevraživě, jak se k nim dostanu a podrazím nohy dalšímu rváči.
Následně končím na zemi mezi třískami stolu. Okamžik mi trvá, než naberu dech a vezmu další židlí jednoho z nejbližších mužů. Na naši stranu se přidává pár horkokrevných trpaslíků, takže pranice nabírá na obrátkách.
Do všeobecného halasu zpoza mých zad někdo vtrhl. Poznávám to podle bouchnutí dveří zrovna v okamžiku, kdy mě jeden z mužů vysokých dobré dva metry drží za krk ve vlastní úrovni očí. Ten údivem ztuhne, čehož obratně využiji k tomu, abych jej nakopla vší zbývající silou do holeně a jeho vzteklé zaúpění zdusila v mžiku keramickým džbánkem ze stolu vedle přes rváčovu palici.
Halas umlká a já se obracím, abych se ušklíbla v odpověď na blesky z Keřiných očí. Jak se zdá, s Meriotem v zádech nebo bez něj se těší dostatečné autoritě, aby bylo ticho, že by špendlík slyšel padnout na zem (pokud by nepadal na jedno z mnoha bezvládně ležících těl).
Mávnu jí a skokem jsem u ní.
"Tomu se říká pozdě, ale přece," zazubím se ignorantně k jejímu stávajícímu výrazu, nicméně raději nepřikládám do ohně.
"Darione?! Co se to tu k čertu děje?!" zahromuje elfka přes místnost.
Dotazovanému pomohli na nohy dva trpaslíci, ale vložil se do toho severský kapitán: "Jen drobná výměna názorů na osobní prostor, má paní. Zdá se, že mnoho z vašich lidí neví o vřelejších obchodních vztazích mezi Observatoří a mým klanem. V tuto chvíli jistě litují svých činů," ozval se k mému údivu jako civilizovaný vlk v rouše beránčím. Od tupého zírání si nemohu pomoci. Zdusím smích, když na mě Bjarni mrkne.
"Observatoř Vám újmu vykompenzuje, kapitáne. Na to osobně dohlédnu. S obchodními partnery takto nejednáme, tím si buďte jist. Ostatně toto je až příliš nekomfortní přeplněné místo a jistě potrvá, než bude opět alespoň o něco pohodlnější. Když dovolíte, ráda Vás přijmu lépe v prostorech pevnosti."
Nyní nezírám jen já sama. Jestli si elfové dosud mysleli, že s Kerou budou mít lehké počínání, do základů se spletli. Jeden z odvážlivců se pokusil otevřít ústa v protestu, ale Meriot jen luskl prsty… Z muže nevyšel jediný hlásek, takže je raději zase sklapl. Evidentně podobná nabídka vyvedla z míry i otřelého Seveřana, protože odpověděl až po chvíli trapného ticha: "Cením si tvého pozvání, Radní. A rád tě přijmu ve vlastním domě taktéž, budeš-li mít někdy cestu k nám. Ale přirozenější je pro mne sláma a důvěrněji znám zem než matrace a lůžka. Na ty mám dost času, až budu v letech. Měknou z toho svaly, se tvrdí u nás."
Vyprsknu v dušený smích, až se z toho zakuckám. Taktně odmítnul v jámě lvové pozvánku přímo do chřtánu jejího obyvatele. Kera nebude nikdy cestovat na Sever. A o jakých svalech že to konkrétně mluvil?
Elfka pokývla hlavou vědoma si dobře slov mezi řády a dávaje na srozuměnou spokojenost s odpovědí námořníka, ale i svoje vysoké postavení: "V tom případě přeji příjemnější setkání, než bylo toto, a lepší cesty, než ty sněhem a ledem, pane."
Odešla, jen tak. Polknu. Ještě malou chvíli bylo ticho, než se začali ozývat reptalové jeden přes druhého, že nebylo slyšet vlastního slova. Meriot se musel hodně přiblížit, abych mu rozuměla. "Domníval jsem se, že trocha přispění neuškodí. Na každý pád jsem tě vcelku rád opět viděl, stopaři. Máš tu nyní své podivné přátele, takže tě přenechám nadále v jejich společnosti - a za vlastní útratu," dodal a s pobaveným smíchem se zařadil za většinu elfů, kteří se hrnuli k odchodu, když spatřili, že námořníci se k tomu nechystají.
Množství lidí a trpaslíků a jiných pochybných bytostí se vrátilo ke svému jídlu a pití, nebylo-li zničeno v předchozích momentech k nepoznání.
Sleduji hostinskou za barem přehlížet se zoufalým výrazem tu spoušť. Odstrčím rychle stejně pohotového kapitána a vysypu před vzlykající ženu část obsahu svého nového váčku. "Tohle by mělo pokrýt škody, včetně mého dalšího jídla a pití, než zítra odejdu," dám jí hrst stříbrných mincí.
Chvíli nevěřícně zírá, načež si s vervou otře obě oči, sebere peníze a obrací se ke kuchyni: "Pečeni, sýr a chleba pro naše hosty! A zbytek toho jablečného koláče! Pošli teď hned Svatíka k truhláři a sklenáři! Že už se stmívá?! To je mi ukradené, vy kůže líné. Já na nic dál čekat nehodlám!"
Sama se jala sebrat zbývající džbánky a roztočit pivo kolem dokola.
Trpaslíci v důsledku náhlé akce pozvedali neroztřískané stoly a židle a odklidili svinčík tak, že za pár minutek, než jsem vypila půlku nového piva, připomínala rvačku jen hromádka třísek a suti v koutku a nezvyklá absence sličného lidu. V davu se dalo dohromady i pár hudebních nástrojů a začalo se rozebírat, kolik elfů kdo složil a jaký má který z rváčů pravý hák.
"Teď už máš zaděláno na dvě služby, Seveřane," strčím do obra přátelsky a seberu si ke stolu, nově obloženému jídlem, zbytek svého nápoje.
"Jsem rád, že zítra odjíždíš. Promiň mi, že to říkám, ale je to tak," přisedl si Darion, zatímco do sebe nejdřív cpu koláč.
Odfrknu si. "Jestli chceš znát můj názor, pěkně jsi mu naletěl, kamaráde."
Seveřané se tiše přidali k osazenstvu stolu a sledovali rozmluvu, ve které mnoho zůstávalo nevyřčeno. O moc déle se však k tématu nevyjadřuji a nepomáhá ani drobné dloubnutí z jeho strany na adresu mých nezvyklých druhů.
Okamžik mne probodává zkoumavým pohledem, než konečně rezignuje povzdychem. "Zdá se, že ti dlužím díky. Neuvědomil jsem si, jaký mi může v Observatoři nastat problém."
Vyhlíží upřímně jen do té doby, dokud nepocítím drobné ťuknutí na svoje vědomí. Okamžik je zaražené ticho, než se Darion bez jakéhokoliv vysvětlení skácí ze své židle k zemi a otírá si krev ze rtu. "Ještě jednou se opovážíš tohle udělat a co se dozvíš můžeš vyprávět maximálně červům v zemi!" zahulákám zpoza stolu a otírám si klouby levačky.
Hudba utichne stejně jako hovor, jako když utne. Téměř okamžitě se však vše vrací k normálu, když muž ze země kývne a sebere se na nohy.
"Zajisté. Ulétlo mi to - zvědavost, samozřejmě," obrátil se ke kapitánovi: "Zastavím se pro vás ráno, až tohle - stvoření - zmizí."
Zamračeně hledím za ním, dokud se neztratí za dveřmi ven. Mávnutím přivolám hostinskou. "Pokud to nebude vadit, pánové, můj původní plán byl opít se do němoty. Vracím se k němu," objednám si a sotva ji donese, zavdám si koňské dávky místní pálenky.
Znáte to. Do jisté míry se cítíte jenom hůř, na tohle bývá alkohol prevít. Pak vám začnou smysly odcházet jeden po druhém, a když už se u něčeho přistihnete před definitivní ztrátou myšlenkových pochodů, tak je vám to dokonale jedno. Toho stavu jsem docílila velmi úspěšně po dalším džbánku a většině lahve s kořalkou. Za spousty naprosto nezapamatovatelných zbytečných nic neříkajících keců jsem někdy nad ránem usnula jako špalek přímo za stolem.
Kapitán s povzdychem kývne Bjarnimu: "Vrať se k mužům. Dorazím zítra s průvodcem."
Vzal stopaře do náruče, jakoby nevážil víc než pírko. Však ten klučina sotva může být v jeho pažích výrazněji cítit, pomyslela si děvečka, když tomu muži popisovala cestu do chlapcova pronajatého krcálku.
"Ten Seveřan musí mít toho chlapíčka opravdu hodně rád. Takhle trpaslíci hledí jen na nedražší cennosti a případné potomstvo," shrnul jeden z nich, aniž by tušil, o čem mluví, než se vrátil k hledání moudrosti ze dna své vlastní picí nádoby.
Položil ji na lůžko, aby zavřel dveře, než jí stáhnul boty a čapku a sundal plášť, ze kterého vytahal pečlivě všechny věci na stůl. Vedle nich se ocitla okamžik nato i vlčí katana, kterou si okamžik prohlížel ve světle olejové lampy.
Zatopil, sám se svlékl a ulehl k ní. Svůj meč nechal pro jistotu hned vedle postele. Tohle byl dlouhý den a žádá si kvalitní spánek. Přesto hodlal zároveň dohlédnout, aby se neobjevila žádná další hrozba, dokud ta divoženka nebude znovu při smyslech. Čas plynul pomalu a v tichosti a teplo těla, které se k němu podvědomě tisklo, jej ukolébalo zanedlouho k vlastnímu klidnému snění.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář