31 - kapitola dvacátádevátá - Smlouva podepsaná krví
22. 5. 2010
… A elf z Hvozdu jej převzal.
„Je čas,“ přerušil malý čajový dýchánek pod kořeny stromů. Od odchodu vlčice uběhlo několik hodin. Nikdo nepromluvil na vážnější téma než výběr čajových lístků a chuť koláče.
Tři elfové se zvedli a já musela chtě nechtě také.
„Budu vám jen na obtíž. Moje krev je dost zředěná a u většiny neobvyklých akcí mě vedl můj zesnulý příbuzný, který je zřejmě nějaký čas definitivně pryč,“ bráním se, ovšem marně.
„Slyšel jsem tehdy Vykladače. Ženu – žádného muže. Trh, zdá se, bere tvoje příkazy vážně. Bylo by příliš smělé zkoušet jeho zákonitosti nabourat násilím. Ostatně jde pouze o drobný úkon.“
Fakt, že rozumín elfově angličtině, mne zrovna netěší. Zhluboka se nadechne. „Co mám tedy dělat?“
Rybář se chopí slova. „My tři se spojíme myslí a já vložím prsty do portálu z jedné strany, až nahmatám hranu. Ty vezmeš za druhou stranu a otevřeme to okno.“
Přemýšlím, jestli má smysl mu říkat, že tohle není jen tak obyčejné okno na dvorek. No, asi ne. To však nic nemění na tom, že jde o šílený nápad přitažený za vlasy. Chtěla bych vzít prostě sluchátko a říct Sáře, aby zůstala tam, kde je, nebo ji to roztrhne vejpůl. Jenomže tohle celé byl bláznivý plán právě Sarah Blakeové. A ona se pokusí jej dotáhnout do konce. Nebylo, jak jí v tom zabránit. A proto teď stojím před problémem. Nerada bych přivodila kamarádce mizernou smrt někde v bažině mezi Trhem a Světem, nebo ji nedovedla vcelku.
„Okno na prášku už nevydrží moc dlouho,“ připomněl netrpělivě elf.
Pohlédnu na tři muže naproti sobě. Tvář jednoho plná zvědavosti, druhý očekával následující události v obavách, rybář s prsty v bublající hnědavé díře se povzbudivě usmíval, když se začala pomalu zmenšovat.
„Necháš mě přijít o ruku?“
Nejstrašlivější bylo, že v tom dotazu nebyl ani náznak strachu. Nešlo ani o konstatování. Jen se zajímal o odpověď.
Polknu. Tohle není dobré. V panice si představím, jak by to mohlo dopadnout. (Ne, že bych na to nemyslela poslední hodiny.) Tento skoročlověk je tvrdohlavý jako mezek. Paži nejspíš nestáhne.
Škvíra se povážlivě zúžila.
„Víš, že mě to děsí,“ snažím se zahrát mu na city. Přijde mi však přesně taková odpověď, která k němu sedí, přestože se mi nelíbí.
„Neohrožený lovec vlkodlaků a bojí se sám sebe?“
Věnuji mu ještě jeden rychlý vzteklý pohled a strčím do trhliny i své vlastní prsty. Když nic jiného, alespoň to nebude svádět na nedostatek snahy z mé strany, až přijdeme o ruku oba dva. Tělem mi projde ledová vlna a jen zápach, náhle ještě silnější, mi obrátí žaludek naruby. Průchod je stále menší.
Elf kývne na divoženku v pozadí, aby přihodila prach, ale rybář ji varovným pohledem zastaví. „Teď je to otevřené z druhé strany. Bylo by to zbytečné plýtvání.“
Zavírám oči, abych se nemusela soustředit na lidi kolem a snažím se ignorovat pocity své i svého stejně pochybujícího okolí.
Už cítím teplo vycházející z rybářova těla, jak jsme nuceni přiblížit se zavírajícím se portálem. Přestanu se soustředit na slova přítomných. V tlukotu vlastního srdce, pomalu donuceného zbytky vůle se uklidnit, začínám pociťovat i něco jiného. Chvění, zprvu jemné jako letní vánek, šeptající coby šumění listí stromů v něm. Očekávání Trhu – vyčkávání příkazu.
Pot perlící z mého podivného společníka mi plní nos.
Když se dotkneme klouby hřbetů rukou, otevírám zrak chodbě kolem. Ovšem jiný, nelidský zrak. Některé z divoženek nadskočí leknutím, neschopny si na vzhled postav u brány zvyknout.
„Otevři cestu pro naše přátele zvenčí!“
Hladina zabublá a zachvěje se. Okamžik mám pocit, že mi to rozdrtí kosti, avšak Správce není na Trhu jediným svrchovaným vládcem. Trh tu byl dřív, než jeho guvernér. Rozpoznal ve své blízkosti někoho jiného a jeden z nich s ním nyní mluví.
Vlny, jako když hodíte do rybníčku kámen, rozbrázdily pevnou hmotu měníce ji v páchnoucí bublavou kaši a dále jen v lehce zakalenou tekutinu.
Vytáhnu prsty z neznámého a kus poodejdu. Kapuci si rychle stáhnu hluboko přes obličej.
„Správcův příkaz pro tyto dveře byl drušen. Budou fungovat, jak mají, i bez vašich sil.“
Ten, k němuž se tahle slova zejména vztahují, s úsměvem přikývne.
Potřebuji nutně na vzduch, doprovodí mne tedy ven.
„To, co jsem viděl…“ začne, ale mávnu nad tím rukou. Momentálně myslím jen na to, jak si okamžik odpočinout. Přestože ON se o to snaží, je složité se s ním spojit. Jako učit se na zkoušku celou noc bez kafe.
Sesunu se u jednoho z nejbližších stromů.
Zajímalo by mne, proč ve Světě tyhle schopnosti nemohu použít. Jsem slabší, nespojím se s ničím starším než pár století. A přitom je historie o tolik delší.
Odpověď samozřejmě nikdy nedostanu, na scénu nočního Hvozdu se totiž vrací Sarah Blakeová se svojí „družinou“.
Je jich málo, ale v případě neúspěchu je již úniku z Trhu.
Upír přes kapuci nemůže vidět můj zamračený výraz. Beru rybáře za paži. Aniž bych cokoliv řekla, přikývne. „Postarám se o to.“
A já vím, že jsme si rozuměli. Wamp o zadních vrátkách nemusí nic vědět.
Nešlo o celou kavalerii, ovšem bylo třeba se spokojit i s tím málem.
Sarah přivedla jakousi ženu, zatímco ostatní Stínoví lovci překvapeně sledovali zeleň kolem sebe. Dovedu se představit, nad čím se pozastavovaly jejich myšlenky.
„Sam, chtěla bych ti představit vůdkyni Tichého komakda,“ spustila trochu u vytržení vlčice.
Ano, vzpomínám si na pár historek od „Kozla“. Jen v sedě přikývnu. „Děláte sice jen pro jednu stranu, ale není od věci plavit se projednou na stejné potápějící se lodi. Něco jsem o vás zaslechla,“ spustím přátelsky. Nebylo by moudré ukazovat pozorujícímu upíru byť jen kousek ze své momentální kůže, takže raději nevychovaně nechám ruce v rukávech a snažím se to slovy napravit. Alespoň něco se nemění.
Dotyčná přikývla. „O Stínových lovcích se také leccos vyprávělo, přestože oblast vašeho působení je rozlohou minimální. Do mnohých srdcí jste vnesli strach.“
Popravdě mi tento zdvořilostní rozhovor přijde dost nudný. Raději se jej snažím ukončit. „No, předpokládám, že v lese máte vlastní zájmy. Bylo by tedy pošetilé vás od nich déle zdržovat.“
Vnímám zamračení Sarah Blakeové, která zjevně čekala něco víc. Jen nad tím mávnu rukou a vyslechnu si od ní krátké hlášení. Zajímá mne hlavně, kde přišla k tomu upířímu floutkovi. Nijak se svým pochybným bytím netají a v opovržení okolí si zjevně libuje.
S vysvětlením dostanu i dlouhý balíček. Zkusmo shlédnu mistrovskou práci, která byla na zbrani odvedena.
„Myslíš, že tohle všechno věděl?“ zajímá se vlčice.
Po chvilce přemýšlení však zavrtím hlavou. „Byl opatrný. Pochybuji, že by nás vědomě ohrozil.“
Angličanka se s vysvětlením protentokrát navenek spokojila, myslela si však své. Vlci za tyto zbraně utratili majlant. Věděla, že kulky jsou drahé, ale čepele vyrábí jen čtyři, možná pět mistrů po světě. V dokonalém utajení s neprůstřelným krytím. Nebylo snadné skrýt se před těmi, kteří jimi byli odpradávna zabíjeni, ani vytvořit tvrdou a zároveň lehkou a vyváženou zbraň s takovou příměsí nejkvalitnějšího stříbra, aby měla kýžený efekt.
Zaregistruji upírův pohled visící na proměněném rybáři a jeho společnosti, a sevřu ústa do tenké linky.
Nutná cesta do osady probíhá v zadumaném tichu. Sarah Blakeové by to možná přivodilo depresi, ale měla na starost ne zrovna lehkou cestovní tašku, než se Meriot k její úlevě nabídl, že její břímě převezme.
„Doufám, že pořád máte moji pistoli. Za ty roky k ní mám skoro citový vztah,“ snažil se začít konverzovat. Nicméně i bez toho měla Sarah hlavu plnou, takže si ani nevšimla jeho potutelného mrknutí a rovnou odsekla: „Slouží mi dobře.“ A dál poočku sledovala suverénního upíra. Nevěřila divoženkám, že jej uhlídají.
„Zastavíme se jen vzít si něco k jídlu a připravit se,“ upozornil elfí starosta. Všichni se zájmem pozorovali Tiché komando, jehož členky se ani neohlédly. Jejich opovržení velením bylo zřejmé již nějakou dobu.
Elfa mi líto nebylo, ovšem situace obecně působila trochu napjatým dojmem.
„Zřejmě máte v úmyslu pokračovat v cestě,“ zastavím jednu z nich. Musím přitom vytáhnout prsty z úkrytu pláště, ale ani divoženka si toho nevšimne, když se na mne obrací.
„Někdo musí zjistit, oč tu jde. Proti čemu a jak se máme postavit, když to doteď nebyli schopni učinit ani slavní Stínoví lovci,“ ušklíbla se.
Pustím její paži. Rozeběhne se svým směrem. A já zatím počítám do deseti a tisknu zuby nad tou urážkou. Nakonec se mi podaří zavrtět nad tím hlavou a jít si po svých po vzoru ostatních.
Sarah Blakeová hodlala svoji hodinku využít k odpočinku. Kdo ví, jak dlouho bude muset vydržet vzhůru, než přijde útok? Věřila, na rozdíl od Sam, že posila jim k něčemu bude, přestože není početně veliká.
To dusno, to ticho před bouří, bylo k padnutí. Téměř se těšila, až boje začnou, protože se tak ocitnou i blíž konci. Měla pocit, že Správce je úmyslně nechává v napětí, aby se zbláznili.
Z podobně pozitivních myšlenek ji vytrhlo tiché zaklepání.
„Copak?“ zeptala se mírně, když spatřila za dveřmi dítě.
Holčička okamžik působila nejistě. Jakoby chtěla vzít nohy na ramena. Pak si to zřejmě rozmyslela.
„Povídá se, že se měníš ve vlka,“ začala.
Sarah si pomyslela, že zvěsti se tu šíří opravdu rychle. Dívence trvalo sotva patnáct minut od příchodu skupiny ji vyhledat.
„Vlci prý umí bojovat lépe než my. Mají školy a učitele. Mělas učitele?“
Už to, že dítě poslouchá, je směšné. Neměla je nijak extra v lásce. Moc hluku a žádná zodpovědnost. Přesně to, čemu se vlci snažili vyhýbat u lidí. Les a klid. Šumění stromů a hučení potůčků deroucích se přes kameny v korytech, skřehotání ptáků a hvězdy nad hlavou. To chtěla.
Poznámka dítěte jí do té představy pronikala jako ozvěna z velké dálky, ozvěna, kterou nechtěla slyšet vůbec, než její sen zahnal pryč šok.
„Cože chceš?“ ujišťovala se v domnění, že slyšela něco pomýleně.
Dítě jí to zopakovalo a dodalo své pohnutky, jako by je mohly ochránit před hněvem ve tváři vlčice. Rychle se raději ztratilo usuzujíc, že prodlévat v blízkosti navztekaného poločlověka není nikdy vhodné.
Sarah se však nezdržela ve srubu o mnoho déle. Dokončila přípravy a snažila se uklidnit, aby někoho nezabila hned, jak jej uvidí. Sebrala své věci a rázně vykročila k dlouhému domu.
Byla tak rozčilená, že si ani podle zrůžovělé tváře ženy a hněvivého blýskání se elfových ledových očí neuvědomila, jak nevhod dorazila. Ani jí to nestačili říct.
„Který zatracený idiot vydal nařízení, aby děti zůstaly a bránily les?!“
Sarah si pomyslela, že její řev musí slyšet všichni jeho obyvatelé. Zároveň mohli být tihle dva rádi, že se to doteď nedoneslo Sam, protože ta uměla Spustit ještě hlasitější a vzteklejší vyrvál.
Nečekala na zdůvodnění. Nepovažovala je za tolik důležité. Cvakl kohoutek Meriotovy pistole.
„Vím stejně dobře jako ty, že brána je stále otevřená. Mohli jste děti poslat pryč odsud. Nebo dost daleko na to, aby je poskoci Správce nevyčenichali. Je tu tvoje žena, aby mohla nové rozkazy doručit. A jestli je nevydáš, uvidíme, jak ti bude slušet díra v hlavě,“ zavrčela.
Oba na ni hleděli se strachem a rukama vzhůru, když se elf rozhodl to vyřešit jinak, než si vlčice představovala. „Jen klid, děvče. Určitě tady nechceš nikomu ublížit,“ přiblížil se o krok.
To neměl dělat. Sarah vystřelila těsně vedle něj bez mrknutí oka. „Nebudeš první, koho zabiju. Děti budou shromážděny a dvěma zkušenými ženami odvedeny do bezpečí. Nikdo mladší osmnácti let se bojů nezůčastní.“
Do místnosti vtrhla za hlukem snad polovina vesnice.
„Sáro, co to děláš?!“
Stojím ve dveřích, nevěda, co si myslet. Vlčice se ani neohlédne. „Řekni to!“ křikne na elfa, který sebou nejistě škubne. „Je mi jedno, co ty jsi zač. Já jsem Strážce a odstřelím tě jako prašivýho vlkodlaka, elfe!“
Nenávist v Sářině hlasu donutila nás všechny jednat, než tak učiní divoženky. Situace se vyostříla. Skupina cizinců nyní mířila na obyvatelky Hvozdu, když vstoupil do vroucího davu rybář.
„Co se tu k sakru děje, Sam?!“
Zavrtím hlavou, že netuším. Nedá mu příliš práci najít první cíl. Protáhne se mezi ženami před sebou a vyštěkne k vůdci lesních žen jeho jazykem jeho jazykem nejspíš tu samou otázku.
„Co je?“ zajímá mne. Zaslechla jsem tichou odpověď, úder a výkřik. To vše za svými zády, než se ozvalo: „Skloňte zbraně a uklidněte se – všichni. Ty si k sobě vyber další ženu a odveďte děti k bráně. Když se vojáci dostanou blízko, projdete pryč z Trhu. Proto byl portál otevřen, a tak to i bude. Tento kmen nevymře Správcovou rukou. A my jdeme ven. Sáro!“
Obrátím se, abych viděla téci stříbrnou krev. Rybář musela majitele domu uhodit pěstí do tváře – rozbil mu nos a natrhl ret. Něco jej rozlítilo. Ještě teď byl brunátný vzteky, když mě bral za loket a vlekl ve z domu.
Ona ani Sarah Blakeová na dotazy okolí neodpověděli ani slovo.
Kdosi mu položil dlaň na rameno. „Wamp,“ zaslechnu známý hlas. Oba se ohlédneme, abychom spatřili pobavený pohled výstředního výrostka.
Sarah neudělá ani to, a zmizí někde v lese. Řekla bych, že si jde pročistit hlavu stopováním Tichého komanda k hranici lesa.
„My půjdeme také. Všichni společně.“
Už jsem zjistila, že v některých situacích je lepší poslechnout. Jen se připravím a s pochodněmi nad hlavou a akusvítilnami po ruce opustíme palisádu chráněnou osadu za vlčicí, vstříc novému, ještě chladnějšímu zachmuřenému večeru.
Válečná porada nepřichází o mnoho později.
„Změnili taktiku,“ zamračím se na hlášení kolegyň z profese. Fakt, že prostě postaví hlídky jako obvykle a při jejich střídání zaútočí všichni ostatní z jediného místa, bychom nemohli čekat.
„Jistě?“ zajímala se stará divoženka.
Velitelka skupiny jí věnovala shovívavý pohled. „Sama jsem byla přítomna jejich jednání. Jsou zaslepeni vítězstvím jako děti cukrovím, ani si mne nevšimli. Není to hloupý plán, přestože se podstatně oslabí. Čekají ještě na nějaké žoldáky. Od nás si slibují slabý odpor, zmatek. Spoléhají na to, že útok nepřijde očekáván. Na to jsme vymyslely následující…“
Nikdo nemá námitek. Čtyři tříčlenné skupinky se odpojí. Mají za úkol odstranit první hlídky, schovat těla do lesa a zbavit se i těch, kteří je přijdou vystřídat.
Ostatní se přesunou k určenému místu střetu – přímo k cestě. Vojáci nemají mnoho na vybranou. Není k dispozici žádná mapa Hvozdu, neznají cestu k osadě lesem. Musí rozptýlit pozornost strážců lesa obvyklou rutinou a pokusit se o průnik po cestě a podél ní, pokud by byli pod palbou. Jenomže co udělají, když už v porostu kolem nebude místo?
„Stahuje se kolem nás mlha,“ špitne Pavla asi po hodině vyčkávání. Pokrčím rameny. To ostatně nemusí znamenat nic zlého. Než ticho přeruší tlumený výkřik.
„Zůstaň tady!“ vybafne rybář a, než se stačím řádně urazit, se všemi ostatními poblíž vyrazí rychle po zvuku.
No co. Až se ozve hluk boje, můžu je najít snadno a rychle. Někdo by měl hlídat cestu.
Vedle zašramotí listy. „Myslela jsem, že jsi šel zjistit…“
Jde to tak rychle, že po okamžiku prozření ani nestačím tasit zbraň od vlků, když dlaň zdusí můj výkřik bolesti nad zkroucenýma rukama za zády a upírem zahryznutým v krku.
Téměř stejným okamžikem je po všem. Vampír mne odstrčí a otočí se. Ze zad mu trčí dýka. Přes něj rozpoznávám obrysy Sarah Blakeové s namířenou pistolí.
„Jak jsi to věděla?“ zachroptí wamp s bolestí v hlase vyvolanou stříbrem v těle.
„Já pakty krví nepodepisuji,“ odvětí prostě.
Vím, že přikývnutí patří mé osobě. Nemůžeme si dovolit prozradit se střelbou.
Vlčí katana po vzoru dýky ochutná vampírovo tělo.
Siska mi posvítí na uťatou hlavu, která se neodkutálela daleko, a vnukne mi tím nápad.
„Musíme si pospíšit.“
Rychle si zavážu krk se čtyřmi malými rankami a spolu s vlčicí odtáhneme mrtvolu na cestu. Ještě poslouží alespoň jako návnada.
„Věděla jsi, že půjde po mně?“ zajímám se.
Vlčí žena přikývne. „Vampíři potřebují elfí krev. Všichni dostupní elfové jsou na Trhu a hádej, kterému z nich se chtějí pomstít nejvíc.“
Rukou v rukavici podávám Sarah dýku.
„Pomoc přišla vhod,“ odplivnu si na mrtvého.
V dálce se objeví světla. Správcova prodloužená ruka se blíží.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář